Čtyři nohy, žádné rohy, zato chlupy a tlama uslintaná – kdo je to???

No přece můj kamarád Lex!!!

Dobrý den, ještě než Vám začnu vyprávět tenhle příběh, měl bych se představit. Jmenuji se Albert Štefan, jsou mi čtyři roky a jsem milovník a chovatel zvířat, tedy konkrétně jednoho koně, tří mourovatých myšilovek a žíhaného dogáka Alexe Axiri. Mám jakési zdravotní zádrhele, nožičky a ručičky mě trochu neposlouchají (paní doktorka tomu odborně nadává DMO), zato pusa mi jede, to byste koukali! A až vyrostu, budu moderátorem. Nebo by mě bavilo být tanečníkem ve Stardance. Anebo mám ošetřovat lidi v ordinaci, třeba v růžové zahradě?
Štefane, jedeš od té televize!
To byla maminečka moja nejhodnější.
A o čem že jsem Vám to chtěl vyprávět?
Ten příběh by si zasloužil začátek takový lehce pohádkový, třeba za devatero horami, bylo nebylo, žil byl…, protože je hlavně o tom, jak někdo nezištně pomáhá druhým, obětuje svůj volný čas bez nároku na odpis z daní jen pro svůj dobrý pocit, a to zní v dnešní době, uznejte sami, spíš jako pohádka než reálný příběh ze života. Nebo myslíte, že se pletu?!
Tož za těmi Vizovickými vrchy si takhle jednoho dne jakože surfujete po internetu a najednou k Vám vlna z toho informačního moře donese zprávu: Daruji z rodinných důvodů dvouletého psa ND. Ani nevíte jak a máma drží v ruce telefon, vytáčí číslo a za týden se k Vám stěhuje žíhaný pohodář. A taky pohovkář, ale na kanapi má u nás bohužel rezervačku táta, kdo dřív přijde, ten dřív leží.
Paní Minaříková, ještě jednou děkuju za Lexe, určitě se zastavte na kafe. A měla jste pravdu, žere bídně.
Přitom má práce nad hlavu: hlídá dům, zahradu, bráchu, mě, dostal postroj a pomáhá mamince tahat kočárek, a taky běhá za koněm, kolem, range roverem (děsně zablácený auto 4X4) a aportuje o dušu a teď hrozně líná.
Opravdu si nevymýšlím, přijeďte do Vizovic a uvidíte!
Ale to ještě není všechno, to nejzajímavější pro mé spastické svalíky teprve přijde. Se slečnou Outratovou za přispění Canisterapeutického centra ve Zlíně v pondělí z Alexe vychováváme „terapeutického hajíka = psa, který dělá hají = leží a ani se nehne“. A já se vedle něj povaluji, polohuji, prohřívám své svéhlavé tělo, které nechce dělat to, co bych rád, běhat a skákat. A navíc mě to baví. Je to takové bezděčné cvičení, při kterém maminka nemusí stimulovat žádné body, což ji určitě těší. Roznětkou je teplý hnědočerně proužkovaný kožich a nějaký těžko popsatelný proud pozitivních částic, snad elektrických, snad „jen“ emotivních, takových těch pohlazení od srdce. Nelitují, neptají se, jen tu jsou a říkají: mám tě rád, je mi s tebou dobře.

Slečno Outratová, děkuju a po neděli zase na shledanou. Váš Bertík

Tak už víte? No přece můj kamarád Lex!!!